Naše starší generace má stále ještě v paměti přinejmenším útržky vzpomínek na doby, kdy u nás tržní ekonomika neexistovala. Za dob socialismu byla tato jak známo něčím naprosto neakceptovatelným, a to proto, že odporovala oficiální ideologii. A to především proto, že by v ní jak známo probíhalo zjevné vykořisťování člověka člověkem, zatímco pro mocné této země bylo žádoucí, aby tu probíhalo naopak skryté vykořisťování člověka státem. Za onoho režimu pak tržní ekonomika nemohla existovat už z principu ani proto, že by si v ní mohl někdo vydělat výrazně více než ti ostatní, a to by se ve společnosti opanované třeba i notnou dávkou závisti netolerovalo. A pokud pak v samém závěru tohoto režimu přece jenom pokusy o něco vzdáleně podobného přece jenom byly, postaral se stát, aby byli soukromníci odíráni natolik, že se to vlastně nevyplácelo, že byl daleko výhodnější ‚smrádek, ale teplíčko‘.

Tržní ekonomika se od popsaného stavu věcí liší tím, že se v ní ekonomické procesy řídí zákony nabídky a poptávky, že je tu každý výhradně svého štěstí strůjcem. Což vyhovuje pracovitým šťastlivcům, tedy těm, kdo jsou ochotni tvrdě pracovat, zvolí si činnosti, jež vynášejí, a nenarazí na někoho, kdo by je vědomě či i nevědomky poškodil. Taková tržní ekonomika moneyworld.cz pak ale není ničím pro lidi, kteří preferují hlavně klídek, kteří se nepředřou nebo nejsou schopni obstát na trhu práce. Protože se v tržní ekonomice jako takové nepočítá s tím, že by si tato vydržovala ty, kdo nedokážou s ostatními držet krok, a to ať už jde o osoby práce se štítící nebo třeba o ty, jimž pouze štěstí nepřálo a nepřeje.

A co u nás tedy máme dnes? V devětaosmdesátém roce jsme se rozloučili s netržním režimem, zatoužili jsme po tržní společnosti, ale dosáhli jsme jí? Nedosáhli. Ocitli jsme se a dodnes setrváváme někde na půli cesty. Podnikaví a úspěšní lidé tu tak mají prostor pro své aktivity, osoby takzvaně sociálně slabé tu dál mohou žít na náklady těch, kdo si na sebe vydělávají.

A je jenom na vás, abyste posoudili, zda je lepší trh mít nebo nemít. Když ale já vidím to, co se kolem nás děje, skoro bych se za něj přimlouval.